To nebo to

To dítě je drzé. Je ale taky milé. To je hezký kluk. To je bezva holka. To je zajímavé… V češtině můžeme ve všech příkladech použít zájmeno „to“ a to je přece jen jedno. Tak co to tady na nás zkouší? Osobní zájmena už přece umím a „to“ vyjádřím jen jedním způsobem. Nebo ne? Tam, kde si v češtině vystačíme jedním slovem, můžeme v němčině použít hned dvě zájmena.

„To“ jako ukazovací zájmeno DAS 

Slůvko „das“ všichni známe z určitých členů. Ale napadlo Vás někdy, že důvod, proč si při učení nových slovíček pomáháme právě ukazovacími zájmeny, není jen jejich názornost? „Das“ totiž můžeme použít právě, ukazujeme-li na něco konkrétního.

Das ist sehr schön! – To je velmi pěkné!

Das ist nicht witzig. – To není vtipné.

Siehst du das Haus? Das ist so groß! – Vidíš ten dům? Ten je tak velký!

„To“ jako osobní zájmeno ES zastupující osobu

Osobní zájmena  už dobře známe. Právě v tomto případě dokonale dostojí svému názvu, tedy dáváme je za jména, podstatná jména jimi nahradíme.

Das Kind ist frech. – To dítě je drzé. nahradíme: Es ist frech. – (To) Je drzé.

Das Buch ist interessant. – Ta kniha je zajímavá. nahradíme: Es ist interessant. – Je zatímavá.

Das Auto ist grün. – To auto je zelené. nahradíme: Es ist grün. – Je zelené.

Všimněte si, že „es“ používáme jen pro střední rod.